4. Rysy ČZJ

Každý znakový jazyk má složku manuální a nemanuální. Níže jsou uvedené různé termíny, které se používají v lingvistice znakových jazyků.. 

4.1. Manuální součást ZJ

Důležitou složkou znakového jazyka je složka manuální. Do ní patří pohyby rukou při artikulaci znaků. Následující kapitoly se týkají právě této manuální složky ZJ, jinými slovy manuálních nosičů ve ZJ.

4.1.1. Specifické znaky

Specifické znaky† (multikanálové znaky) jsou pevnou součástí lexikální zásoby českého znakového jazyka. Do mluveného jazyka je nelze přeloţit jedním slovem, odpovídá jim spíše fráze, jejíţ význam zůstává stejný, ale forma se mění na základě kontextu. K těmto znakům se závazně připojují tzv. orální komponenty (viz kap. 5.1.2). Specifické znaky bývají pro slyšící studenty, kteří se učí znakový jazyk, z mnoha důvodů obtížné (náročné je například pochopit přesný význam znaku a umět jej správně použít v jiné souvislosti). Tyto znaky vznikly uvnitř komunity Neslyšících a vyznačují se tím, ţe v sobě velmi často nesou určitou pozitivní či negativní emoci, vyjadřují různé stavy lidské psychiky nebo osobní postoj mluvčího k někomu anebo něčemu a jejich hodnocení.

† Specifickými znaky se u nás zabýval Mgr. Petr Vysuček ve své diplomové práci, kde popisuje nejméně sto takovýchto znaků. Specifické znaky můžete nalézt také na stejnojmenném DVD Petra Vysučka vydaném Českou komorou tlumočníků znakového jazyka nebo na DVD Moravské varianty znaků českého znakového jazyka, které vydal Trojrozměr. Na posledním zmiňovaném DVD jsou uvedeny moravské specifické znaky www.znakohrad.cz

4.1.2. Klasifikátory

U většiny znaků je zapotřebí ukázat také klasifikátor (klf). Klasifikátory jsou znaky, které zastupují vždy skupinu znaků s podobnými vlastnostmi a fungují podobně jako zájmena v češtině. Ze samotného klf (bez použití znaku, který zastupuje), můžeme často alespoň odhadnout význam zastupovaného znaku. V uměleckých žánrech ZJ existují příběhy, které se skládají pouze z klf (např. ve STORYTELLINGU). Klasifikátory se dělí na čtyři skupiny.

a) Klasifikátor celého objektu



b) Klasifikátor části těla





c) Klasifikátor držení




d) Specifikátor - popisuje tvar a velikost objektu.

4.1.3 Inkorporace

Inkorporace znamená včlenění, tedy ukázání dvou (a více) znaků současně (simultánně). Inkorporací dochází k proměně citátové podoby znaku. Do výchozího znaku v citátové podobě můŽe být včleněn (inkorporován): jiný tvar ruky (např. KRÁTKÉ VLASY, DLOUHÉ VLASY, viz obr. 21 a 22 ), jiné místo artikulace (např. PŘED TŘEMI LETY, obr. 23 ) a jiný pohyb, než odpovídá původnímu znaku (např. PŘÍŠTÍ TÝDEN, obr. 24).

4.1.4 Znakovací prostor (trojrozměrný prostor)

Znakovací prostor je prostor vymezený před tělem znakující osoby. Shora je omezen temenem hlavy, ze stran rozpětím pokrčených paží a zdola přibližně úrovní pasu. Celý projev znakující osoby ve znakovém jazyce se za normálních okolností (výjimkou jsou např. umělecké žánry jako již zmíněný storytelling) odehrává pouze v tomto prostoru. Do tohoto prostoru "umisťuje" uživatel znakového jazyka jednotlivé znaky, reprezentující osoby, věci atd. a může na ně také na základě jejich umístění přímo či nepřímo odkazovat. Ve znakovacím prostoru se vyjadřují taktéž syntaktické vztahy a některé gramatické kategorie (např. osoby, čísla a čas).

Ve ZJ rozlišujeme 2 typy prostoru – topografický a syntaktický.

Topografický prostor mapuje (kopíruje) prostorové uspořádání reálného světa. Například při popisu pokoje umísťuje znakující osoba předměty do prostoru shodně s jejich rozmístěním v reálném popisovaném pokoji (okno, pod ním ústřední topení, vedle skříň a v ní knihy, naproti pohovka atd.).

Syntaktický prostor představuje využití prostoru, které nemá žádnou souvislost s reálným umístěním objektů (např. ve výkladu o koních a oslech lokalizuje znakující osoba koně vlevo, osly vpravo nebo naopak). Gramatické osoby „já“, „ty“, „on/ona“, mají ve znakovacím prostoru vždy stejné umístění, ačkoli se dané osoby mohou reálně nacházet na jiném místě. Toto umístění je dáno čistě jazykově.

Další z moţností využití prostoru ve ZJ je užití dvou perspektiv – SMALL SPACE a LIVE SPACE. Ty se užívají nejčastěji ve vyprávění s cílem ozvláštnit jej. Při užití SMALL SPACE vyprávíme děj v neutrálním prostoru, jakoby z výšky nebo z dálky. Popisujeme, co se děje z našeho pohledu. Tento neutrální a nezúčastněný pohled však můžeme změnit na LIVE SPACE, kdy vyprávíme děj, který následuje, tak, jako bychom byli jeho přímými účastníky. Doslova převezmeme roli přímého aktéra události (obr. 25 a 26).


Dalším ze specifických rysů ZJ je střídání rolí. To se vyjadřuje pohybem ramen, náklonem těla a hlavy a směrem pohledu očí. Střídání rolí se využívá například tehdy, kdyţ reprodukujeme nějaký rozhovor (obr. 27).

4.1.5. Slovesa

Ve ZJ se obecně rozlišují tři typy sloves:
Prostá (stabilní) slovesa, která nemění svůj tvar (ukazují se pořád stejně). Podmět se u těchto sloves vyjadřuje zájmeny (já, ty, on atd.)
Příklad: UMĚT


Shodová (směrová) slovesa jsou slovesa, která mění svůj tvar a pohyb v prostoru, čímž vyjadřují vzájemné vztahy mezi osobami (př. „Já ti to dám.“ a „Ty mi to dáš“ – sloveso „dát“ se ukazuje vždy s jiným směrem pohybu, obr. 29 + 30).
Příklad: DÁT


Prostorová (klasifikátorová, lokalizační) slovesa jsou slovesa, která mění své umístění v prostoru podle příslušného objektu (jinak se ukazuje „holit si tvář“ a „holit si nohy“). Nelze je vyjádřit jen jedním znakem v neutrálním prostoru.
Příklad: HOLIT (obr. 31 + 32 + 33)

4.1.6. Nepřímá pojmenování

Jedná se o znaky, u nichž došlo k přenesení původního významu na základě podobnosti nebo jiné souvislosti (Nováková, 2009)§. Totéž existuje v mluvených jazycích. U mluvených jazyků se však mění pouze význam slova, nikoli jeho forma. Ve ZJ oproti tomu někdy s přenesením významu znaku dochází i ke změně jeho formy, např. v pohybu při artikulaci znaku. Nepřímá pojmenování v českém znakovém jazyce lze podle Novákové (2009) rozdělit na několik typů, a to na základě formy znaku:

1) Nepřímá pojmenování, u kterých nedochází ke změně formy znaku
př. dědeček – stejná forma znaku, ale mluvní komponent se mění na orální komponent „D“ (obr. 34)

základní význam: dědeček
přenesený význam: pomalý


2) Nepřímá pojmenování, u kterých dochází k částečné změně formy znaku
př. břicho – mění se jeden parametr znaku; změna pohybu – není kruhový, ale ruka poklepává na břicho (obr. 35)

základní význam: břicho
přenesený význam: blahobyt


3) Nepřímá pojmenování, u kterých dochází k úplné změně formy znaku, takových znaků je velmi málo.
př. „spí“ – jiný tvar ruky než u znaku SPÁT (obr. 36)

základní význam: spát
přenesený význam: nuda


Nepřímými pojmenováními se u nás zabývala Mgr. Radka Nováková ve své diplomové práci (Nováková, 2009). Nepřímá pojmenování lze nalézt také na stejnojmenném DVD Radky Novákové vydaném Českou komorou tlumočníků znakového jazyka nebo na DVD Moravské varianty znaků českého znakového jazyka, které vydal Trojrozměr. Na posledním zmiňovaném DVD jsou uvedeny moravská nepřímá pojmenování www.znakohrad.cz

4.1.7. Vlastní jména ve ZJ

Jmenné znaky jsou součástí kultury Neslyšících. Neslyšící je používají jen tehdy, když o někom mluví, nikoli jako součást oslovení.
Existují různé typy jmenných znaků (Faltínová, 2008). Vytvářejí se:

a) podle osobního jména v mluveném jazyce. Ukazuje se první písmeno jména prstovou abecedou (např. Lenka).
b) podle významu jména (např. Basovníková).
c) podle charakteristiky člověka. Tyto znaky vznikají buď podle povahy člověka nebo podle jeho vzhledu (např. Milič).
d) podle obecného jmenného znaku (např. Petr, Pavel, Eva).
e) podle generace (většinou u neslyšících dětí neslyšících rodičů, např. (Nováková, Vysuček)
Zajímavé je, že u většiny jmenných znaků artikulujeme příjmení, i když se jedná o nejlepší kamarády. To je něco, co mezi slyšícími není běžné.

4.2. Nemanuální součást ZJ

Nemanuální součást ZJ tvoří mimika, pohyby horní poloviny těla, pohyby hlavy a směr pohledu očí. Ve ZJ je nemanuální sloţka přítomna téměř neustále, proto je důleţité ji znát.

4.2.1. Mimika

Mimika se podílí na vyjadřování gramatických vztahů. Díky příslušné mimice poznáme, zda se jedná o otázku nebo o rozkaz, tvrzení pozitivní či negativní, atd. Mimikou vyjadřujeme ve ZJ také intonaci nebo melodii, která je u mluveného jazyka vyjádřena hlasem.

Gramatické významy:
• tázací způsob – otázky doplňovací (široce otevřené oči a zvednuté obočí, např. Máš sourozence?, obr. 37)

• otázky zjišťovací (přimhouřené oči a svraštělé obočí, např. Kde jsi?, obr. 38)

• rozkazovací způsob (rychlejší tempo s negativní mimikou, např. BĚŢ!, obr. 39)

• negace (vyjadřujeme ji jenom znakem, nikoliv celou větu; svraštělé obočí, např. VŮBEC, obr. 40)

• podmínka (v první části podmínkové věty je mimika stejná jako u otázky – horní část trupu je nakloněna dopředu, obočí je zdvižené, v druhé části věty se horní část trupu vrátí zpět a mimika je stejná jako u oznamovacího způsobu + vyjádření negace, např. ZLOBÍŠ - LI, NEDOSTANEŠ ZMRZLINU, obr. 41).


Dále je možné mimikou při simultánním ukazování určitého slovesa vyjádřit některé příslovce, např: pracovat + příslušná mimika dává význam „pracovat pomalu“, nebo „pracovat rychle“ (obr. 42).

4.2.2. Mluvní a orální komponenty

Artikulaci znaků kromě nemanuální sloţky většinou doprovázejí také různé pohyby úst. Tyto pohyby úst však vţdy nekopírují slova z mluveného jazyka, které dané znaky vyjadřují. Můţeme je rozdělit na dva typy – na mluvní a na orální komponenty.

Mluvní komponenty jsou pohyby úst ovlivněné mluveným jazykem. Ke znaku se tedy artikuluje buď počáteční část slova (např. „Č“ u znaku ČERNÝ, obr. 43) nebo celé slovo (např. BRNO, obr. 44).


Orální komponenty jsou oproti tomu speciální pohyby úst, které nemají žádnou souvislost s pohyby při artikulaci slov v ČJ (např. „U“ ve znaku NEMÍT, obr. 45, nebo „FIFI“ u znaku s významem NEBAVÍ MĚ TO nebo NECHCE SE MI, obr. 46).