2. Znakový jazyk

Je důležité vědět, které termíny je v souvislosti s dorozumívacím prostředkem neslyšících vhodné používat a které nikoli. Jistě jste si už všimli, že zde stále zmiňujeme pouze termín „znakový jazyk“. V této kapitole si vysvětlíme, proč tomu tak je. 

2.1. Znaková řeč

Tento termín je podle Zákona o znakové řeči (1998) nadřazeným pojmem pro český znakový jazyk a znakovanou češtinu (ZČ). Termín „znaková řeč“ však nedává ţádný smysl, protože souhrnně označuje něco, co je vzájemně úplně odlišné, tedy ČZJ a ZČ. Bohužel, tento nevhodný termín je stále velmi rozšířen mezi většinovou společností, především pak v médiích.

2.2. Znakovaná čeština

Znakovaná čeština není přirozený jazyk, ale umělý systém, který byl vytvořen slyšícími (majoritou) k usnadnění způsobu komunikace s neslyšícími. Kopíruje gramatiku češtiny a vkládá do ní znaky z českého znakového jazyka. Znakovanou češtinu užívají většinou lidé ohluchlí a nedoslýchaví.

2.3. Český znakový jazyk

Český znakový jazyk (dále ČZJ) je přirozený a plnohodnotný jazyk neslyšících s vlastní gramatikou a slovní zásobou. Protože znakový jazyk není mezinárodní (neslyšící mají v každém státě svůj vlastní znakový jazyk), je lepší používat vždy celý název daného jazyka, v našem případě tedy český znakový jazyk. Různé národní znakové jazyky mají sice společné některé základní rysy, každý znakový jazyk daného státu má však i své specifické rysy, proto nemůžeme hovořit o jednom společném mezinárodním znakovém jazyce. V tomto studijním materiálu se budeme zabývat českým znakovým jazykem, nikoliv znakovanou češtinou. Je to z toho důvodu, že většina neslyšících u nás používá právě český znakový jazyk. Český znakový jazyk je jazyk, který je naprosto nezávislý na českém jazyce. Český jazyk je pro neslyšící cizí jazyk. Znakovaná čeština je – jak jsme si již řekli – silně závislá na češtině, proto jí neslyšící plně nerozumí. Někteří lidé považují i dnes znakovanou češtinu za prestižnější formu komunikace ČZJ, což je bohužel jen další z řady omylů. Lidé se sluchovým postižením však nepředstavují homogenní skupinu. Na sluchové postižení se můžeme dívat ze dvou pohledů (v této učebnici vycházíme z druhého, kulturně-lingvistického pohledu).

Medicínský pohled
Cíl: vyléčit poškozené sluchové ústrojí a začlenit sluchově postiženého jedince do většinové společnosti. Neslyšící lidé jsou v tomto případě vzděláváni prostřednictvím orální metody.

Kulturní (lingvistický) pohled
Cíl: respekt k Neslyšícím jako ke kulturní menšině. ZJ je považován za plnohodnotný a přirozený jazyk Neslyšících. Neslyšící se učí češtinu jako druhý jazyk, podobně jako cizinci, s cílem získat funkční gramotnost v češtině.

Gramotnost -> psát, číst a rozumět

2. 4. Trochu z historie

Ještě předtím, než lingvisté podrobili znakový jazyk detailnímu výzkumu, byl ZJ považován za primitivní jazyk, respektive byl spíše srovnáván s pantomimou a gesty. Například řecký filozof Aristoteles nevěřil, že se neslyšící mohou vzdělávat – podle něj nebyli schopni myšlení. Bohužel tomuto tvrzení mnoho lidí věřilo skoro 2 000 let. Až v 18. století se v Paříži díky knězi Abbé de l'Epée (obr. 1) podařilo pochopit potřeby neslyšících a respektovat jejich jazyk, znakový jazyk poté dále podporoval a podílel se na jeho rozšíření ve vzdělávání (obr. 2). Založil také první školu pro neslyšící.


Určitě víte o tom, že neslyšící bývali ve školách nuceni mluvit a odezírat – to bylo zapříčiněno Milánským kongresem v roce 1880, kde skoro všichni přítomní hlasovali pro zavedení orální metody ve vzdělávání neslyšících. Období, které započalo Milánským kongresem, se někdy označuje jako „stoletá temná doba“. Milánský kongres má dokonce svou vlastní webovou stránku (viz http://www.milan1880.com).

V roce 1960 nastal důležitý zlom v podobě prvního podrobného výzkumu ZJ. Provedl jej americký lingvista z Gallaudetovy university William Stokoe (obr. 3). Výzkum ZJ započal díky tomu, že se Stokoe začal zamýšlet nad tím, proč mají neslyšící problémy se svým „mateřským jazykem“ (mluveným jazykem). Začal srovnávat ZJ s mluvenými jazyky. Jeho stěžejní kniha se jmenuje Sign Language Structure. Zjistil, že také ZJ je možné rozložit na nejmenší jednotky (viz kap. 3.1.). Tím Stokoe dokázal, ţe ZJ je PŘIROZENÝ JAZYK. Dále tvrdil, že ZJ není něčím na způsob gest nebo pantomimy (gesto je narozdíl od znaku dále nedělitelné a pantomima se narozdíl od ZJ může ukazovat kdekoli, zatímco ZJ jen ve vymezeném znakovacím prostoru).


Výzkum ČZJ u nás započal až v roce 1993 v Institutu pro neslyšící v Berouně. U jeho zrodu stála profesorka Alena Macurová (obr. 4), která spolupracovala s Miloněm Potměšilem (obr. 5). Dík zaslouží také Američanka Vesta Dee Sauter, která ČR navštívila a podílela se zde na různých projektech souvisejících se znakovým jazykem.